Říjen 2007


Tomi in the backstage - Bratislava 8.4.2007

31. října 2007 v 15:01 | wev |  -Fotky-
mlieko xD

Všechno může být jinak. . . 2.

31. října 2007 v 14:55 | wev |  -FF-Všechno může být jinak. . .(eM FF)
2. Díl
"Dobrá tedy, když nic nenamítáte posadím k vám tady pana Kaulitze.... (chvíli se odmlčela jako kdyby sama ještě nebyla pořádně rozhodnutá, kdo z nich to bude) ..... pana Kaulitze mladšího." Pronesla a ji se značně ulevilo, protože věděla že je to právě Bill který je ten citlivější a ubližuje ji jen kvůli bratrovi,zato kdyby seděla s Tomem, čekala by jí ta nejhorší muka. Bill se pomalu za bratrových posměšků došoural k její lavici, ona neochotně sundala batoh ze židle která od teď patřila jejímu novému sousedovi. "Vám bych pane Kaulitzi starší doporučovala se nesmát, na vás totiž čeká místečko tady před katedrou." Zaburácel její hlas třídou a Tomovi okamžitě sklaplo, když se podíval do první lavice. Seděla tam Karla v růžových šatech, bílých podkolenkách, obloučkových brýlích a zářivě se na Toma usmívala, tak zářivě až ji byla vidět rovnátka na horních i dolních zubech. "Jó tak u ní JÁ sedět nebudu." Pronesl Tom tak pohrdavě s posměškem ve tváři že i Karla se zatvářila na okamžik zklamaně. "Říkal jste něco?"Křikla na něj třídní a odhodila bílou křídu zpět na stůl odkud jí před chvílí vzala. Z jejího pohledu se dalo vyčíst jediné - VZTEK NA TOMA KAULITZE. Upřeně se mu podívala do očí a on zbaběle uhnul, věděl, že právě prohrál. Nešťastně se sesunul na židli vedle Karly, která v tuto chvíli zářila zase jako sluníčko.
"Tak otevřete si učebnice na straně 48 a všichni do sešitu vypočítáte cvičení 6." Učitelčin hlas dolehl i do předposlední lavice a oba její obyvatelé jako naprogramovaní otevřeli sešity i učebnice, jen s tím rozdílem že ona začala počítat a on jen tupě zíral do učebnice na obsáhlé cvičení plné rovnic, zlomků, znamínek a lomítek. Dokončila poslední příklad a mrkla po něm, seděl a nervózně tloukl propiskou o sešit, příklad který právě vypočítal byl naprosto špatně. "Máš to špatně." Pípla směrem k němu s dobrým úmyslem, šeptem. "To vidím taky." Zabručel na ni na zpět. Dál už ho neřešila, proč pomáhat někomu kdo si to nezaslouží a ani o to nestojí?! "První příklad půjde na tabuli vypočítat pak Kaulitz mladší a hned po něm další příklad pak Kaulitz starší." Bill se tedy neochotně zvednul a šel na tabuli naškrábat to co měl v sešitě. Sklidil jen posměch a nadávky od učitelky. "Máte to špatně." Řekla mu větu, kterou dneska už jednou slyšel. "Já vím." Odpověděl. "A co s tim hodláte dělat? Ani ne za čtrnáct dní budeme psát poslední pásemnou práci a jestli vy z ní nedostanete nejhůř za dvě budu nucena nechat vás propadnout. Doporučovala bych vám, aby jste si našel někoho, kdo vás to doučí." "Pokusím se." Pípnul jako odpověď. "Běžte si sednout, Klein pojďte to po panu Kaulitzovi mladším opravit." Neochotně se zvedla a šla na stejné místo, na kterém stál pře chvílí Bill. Učitelka jí vrazila do ruky červenou křídu jako znamení, aby viděl kde všude dělá chyby. "Výborně!" Okomentovala učitelka její práci. Bill zvedl hlavu a zrudl stejně jako byla rudá tabule s jeho příkladem…. Všechno špatně. "A teď je řada na vás." Poklepala Tomovi na rameno. Frajersky se zvednul a na tabuli naškrábal příklad, který v rychlosti opsal od Karly. "A můžete pokračovat i dál." Vybídla ho ale to už byl Tom v úzkých, víc příkladů opsat nestihl a tak dopadl stejně jako před pár minutami jeho bratr. "Doporučovala bych vám pane Kaulitzi to samé jako vašemu bratrovi. Jestli nechcete oba opakovat ročník, měli by jste s tím hodně rychle něco udělat." Pronesla a akorát zazvonilo.
Jelikož tohle byla poslední hodina, všichni začali balit… i ona si sbalila věci do batohu a opustila třídu. Šla ještě ke své skříňce, vyndala z ní pár věcí a zabouchla ji. Loudavým krokem opustila školu, rukávy u mikiny si vytáhla ještě víc a vmáčkla je do dlaní, ruce přivinula k tělu a pevně se obejmula, začalo silně foukat a vypadal to, že se co nevidět rozprší. Zrychlila krok avšak někdo ji doběhnul a poklepal na rameno. Zlehka se otočila a nevěřila svým očím, před ní stál… Bill. Zlehka se usmála. On si až teď, když si vítr pohrával s jejími vlasy, všiml jak je má dlouhé, jak krásně čistou má pleť, jak krásné výrazné modré má oči, skoro jako kdyby tu hezkou dívku, kterou považoval za ošklivou, viděl poprvé. "Potřebuješ něco ?" Přerušila jeho myšlenkový proud a zadívala se na hodinky a po té na zčernalé nebe, neměla to domů zrovna blízko a tak nechtěla zmoknout. Bill jen stál a koukal na ní jako na zjevení, zopakovala svou otázku a zlehka mu zamávala rukou před obličejem. "Tak co ode mě potřebuješ ?" Zeptala se ho ještě jednou, když viděla že už se probral z pomyslné "euforie". "Já…. No…… heh…. Když….. já……" "Prosím tě vole co se tady vybavuješ s touhle nickou? Mazej domů potřebuju, abys mi vysvětlil tu matiku." Vetřel se mezi ně Tom, i když věděl jakou řekl pitomost, protože Bill matice rozumí jako koza rajčatům. Ale on je od sebe prostě musel dostal. "Tak Markét ahoj." Zavolal na ní ještě, když už ho bratr tlačil pryč. "Ahoj." Zavolala na něho zpět. I když už byla dvojčata Kaulitzova dávno pryč ona tam pořád ještě stála, vždyť on ví jak se jmenuje. Měla nejednou mnohem lepší náladu, začala se culit aniž by pořádně věděla čemu, ale jo věděla, on ji řekl jejím jménem jejím pravým jménem. Až když už se opravdu pořádně rozpršelo, uvědomila si že už by měla jít domů.
Domů dorazila na kost promoklá a promrzlá, ale i přes to se stále usmívala. Její máma stále nebyla nepřijela z práce, bylo to tím, že měla do čtyř a bylo teprve půl třetí. Vyběhla schody do svého pokoje a zapnula počítač. Udělala potřebné věci do školy a zase ho vypla. Akorát přijela máma a tak jí šla přivítat, pomohla jí uklidit nákup který přivezla a uvařila jí čaj. Povídaly si spolu jako dvě dobré kamarádky, věkový rozdíl byl mezi nimi jen osmnáct let, ale o tom co jí nejvíce trápí se nedokázala svěřit nikomu, sama nebyla schopná na to navést řeč… Uvařily si večeři a koukaly spolu na televizi, měla mámu kterou jí mohl každý závidět, ale přesto měla pocit že se něco změnilo, měla potřebu utíkat, být samostatná, být nezávislá na nikom a na ničem…. Když šla jako každý večer její máma spát, rozhodla se že dneska v noci zůstane doma. Vykonala večerní hygienu a šla spát. Ráno ji probudil nelibí zvuk budíků, který ji donutil vstát. Šla se umýt, oblékla se a jako každý den šla dolu, zase tam ležel na stole…… Bílý přeložený papír s tím stejným obsahem a nemalá částka peněz na oběd. Opět si do batohu dala ovoce a vyšla do školy. Do třídy přišla zase se zvoněním, a jaké pro ni bylo překvapení když zjistila, že její od včerejška nový soused už sedí v lavici a má i připraveno. Přisedla k němu a také vyndala učení z batohu na lavici. "Ahoj." Pozdravil ji, otočila se na něho, aby se ujistila, že jeho pozdrav skutečně patří jí, a opravdu patřil jí. "Ahoj." Odpověděla. "Já bych se ti chtěl…." Ani to nestihl dokončit, protože do třídy se vřítil učitel na fyziku a v jeho těsném závěsu se držel i Tom. Nechápavě se na Billa podívala, nebylo zvykem aby každý chodil sám, aby na sebe nečekali za každým rohem a ještě podivnější pro ni bylo to že se jí mladší z dvojčat chtěl omluvit. "Co je ?" Nechápavě se jí zeptal, protože výraz v jejím obličeji nepochopil. "No já jen… jen jsem nepochopila, jak to že jste každý přišel sám, vždyť chodíte vždycky spolu?!" Šeptala mu, zatímco profesor trestal Toma za pozdní příchod zkoušením u tabule. "Jsme se včera pohádali… (odmlčel se) … je to idiot." "Aha." Špitla a konečně měla pocit že přišel na něco inteligentního… víc už spolu ale celou hodinu nepromluvili. Po fyzice přišla biologie, němčina, chemie a matika. Matika hodina na kterou se nesmírně těšila, byla to jediná hodina při které mohla strčit oba Kaulitze i s půlkou třídy do kapsy. V matice měla ne vrch. Matikářka přilítla do třídy a hned na místě seřvala Toma za to že přišel zase ráno pozdě. A celkově měla dnes jejich třídní/matikářka blbou náladu a hned pro začátek si vymyslela, že se celou hodinu budou počítat příklady… Zase měla už vše vypočítané a nenápadně sledovala Billa jak pořád zuřivě něco škrtá, je nervózní, potí se a vůbec mu ti nejde. Na štěstí včas zpozorovala, že se k nim blíží učitelka a tak rychle přestala pozorovat svůj objekt jménem Bill a vrátila se ke svému sešitu a předstírala že si kontrolu výsledky i když to už udělala dvakrát. "Tak jak pane Kaulitzi už jste si našel někoho na to doučování ?" Optala se ho profesorka, Bill k ní nevinně zvednul hlavu a ona měla možnost vidět jeho sešit plný škrábanců, škrtanců a chyb. "Podle tohohle soudím, že ještě ne." Odpověděla si sama. "Je to jen na vás jestli chcete propadnout nebo postoupit o ročník výš." Pronesla jako by nic a zase odešla. Bill z toho nebyl moc moudrý ale závěr mu byl jasný až moc… ten závěrečný test nesmí zkazit!!!
By Makyna
Pozn.autorky: mno tak je tady druhej dílek je trochu delší, ale doufám že to nebude vadit =o)))

Poster Twins - Yam! 45/07

31. října 2007 v 14:52 | wev |  -Posters-

DE BRAVO 45/07

31. října 2007 v 14:44 | wev |  -Časopisy-
přeložila wev pro www.tokio-hotel-fans.blog.cz
Tokio Hotel: Tajný projekt!
V plném proudu: Na opuštěném nádraží v Paříži natáčeli Tokio Hotel žhavou novinku,tajné video.BRAVO bylo exkluzivně za kulisami . . .



Yam! 45/07

31. října 2007 v 14:32 | wev |  -Časopisy-




Všechno může být jinak... 1.

30. října 2007 v 21:15 | wev |  -FF-Všechno může být jinak. . .(eM FF)
Volejte třikrát hurá ^^ konečně se mi podařilo eMušku ,,ukecat'' aby přepsala svojí krásnou FF-ku.Tady máte první dílek tak koukejte komentovat a doufám,že se bude líbit ;o) Enjoy it. . .
------------------------------------------------------------------------
1. Díl
Tak jako každou noc tak i tu dnešní odešla nepozorovaně z domu. Chtělo se jí tolik brečet, křičet ale i smát, byla jako začarovaná. Nikým nepozorována došla no tolik známé místo, místo na které chodila noc co noc už po dobu několika dlouhých měsíců... Schoulila se u jednoho velikého, starého dubu, tolik už ho znala, mezi jeho kořeny měla vysezené své místečko. Hodina střídala hodinu, hlavou se jí honilo tolik myšlenek, ale všechny měli stejný závěr - její smrt. Tolik si přála aby vše skončilo, nic ji na světě nedrželo ale přece to z nějakého důvodu nedokázala udělat. Schoulila se do klubíčka, ještě víc než kdy jindy přitiskla svá kolena na hrudník. Zase měla ten pocit, pocit, ten známý pocit že tu někdo jiný sedí blízko ní a pozoruje ji. Nebála se, spíš naopak toužila vědět, komu tohle místečko pomáhá tak jako ji. Posléze uslyšela kroky, kroky které místo toho, aby se přibližovaly se je a jen vzdalovaly. Bohužel nebo díkybohu (?) nikdy nenašla odvahu aby se sama od sebe zvedla a toho dotyčného dohonila....
Zvon blízkého kostelíka odbíjel druhou hodinu ranní, byl to pro ni jako signál, že už musí jít domů. Vstala a naposledy zamrkala na měsíc, jako každou noc tak i tu dnešní vyslala k němu své přání. Přání, aby vše bylo jinak a aby poznala svého otce. Tak moc toužila po tom ho poznat, i když měla milující matku, která pro ni udělala první poslední, jeho místo v jejím srdci zůstávalo stále prázdné. Loudavým krokem došla pod své okno v druhém patře jejich rodinného domku a vyšplhala se po svázaném prostěradle visícím z okna. Když stála ve svém pokoji, svlékla se, oblečení srovnala a dala na židli. Natáhla na sebe jedno z velkých trik a ulehla do postele, i když věděla, že ani ne za pět hodin bude muset vstávat a posléze i poslouchat nepříjemné urážky spolužáků... Ráno vstala, došla do koupelny, vykonala všechnu ranní hygienu a oblékla se. Sešla dolů po schodech, na stole našla vzkaz od mámy spolu s nemalou částkou peněz na oběd. Kdyby ale její máma jen věděla co její jedinou dceru tolik trápí, nedávala by jí tolik peněz, které ona stejně nikdy neutratí, protože na obědy nechodí a radši si s ní místo toho pořádně promluvila. Sesunula bankovky ze stolu do své dlaně a očima přejela vzkaz od mámy :" Mám tě ráda. Opatruj se. Máma." Těhle vzkazů u měla celé stohy, každý den to samé žádná změna.
Pohledem sklouzla po hodinách a zjistila, že jestli nechce být probírána celé dopoledne měla by už jít. Do ruky vzala batoh a do druhé ze stolu jablko. Vyšla ven, bylo tam příjemně, zamkla za sebou a ačkoliv chtěla nebo ne, vydala se do školy. Ploužila se chodbami gymnázia, ačkoliv věděla, že si musí pospíšit. Se zvoněním zabouchla skříňkou, vešla do třídy a usedla do své předposlední lavice. Okamžitě se jí ulevilo, když zjistila že její dva spolužáci, kteří sedí za ní tu dnes nejsou. Byli to právě oni dva, kteří proti ní vždy něco měli, nejvíce ji však mrzelo chování mladšího z bratrů. Byl to přeci právě on, který uměl být milý a hodný, ale aby nevypadal před svým o deset minut starším bratrem jako idiot, vždy se přidal ale nadával ji taky. Zrovna byla hodina matematiky a i když ji nedělalo problém vyřešit nejzapeklitější úlohy, dnes měla zvláštní pocit, pocit který neznala, věděla nebo alespoň předem tušila, že dnes se musí něco stát. Avšak radost z toho, že tu není ani jeden z bratrů byla silnější. Bohužel už netrvala moc dlouho, v půli hodiny přišel do třídy ředitel a za ním ti dva. Ano právě oni dva, kvůli kterým prožívala ty nejhorší trapasy, posměšky spolužáků a to nejhorší, ztratila díky nim to nejcennější... své přátelé. Ani jeden z nich si neuměl představit jaké to pro ni je, jak se asi cítí, oni měli tolik přátel které jim ona mohla jen závidět. Myslela si že ten podivný pocit vyvolávají právě oni a ředitel, který se tvářil jako nafouklé rudé rajče. "Omlouvám se paní profesorko, že ruším vaši hodinu matematiky ale vedu vám dva žáky, které jistě postrádáte." Pronesl ředitel. "Nic se neděje, pane řediteli. Mohu-li snad vědět tyto dva mladé pány zdrželo?" Optala se jejich vždy usměvavá matikářka, která byla zároveň jejich třídní. "Jistě že, tady bratři Kaulitzovi byli chyceni jak kouří na školních záchodech a protože to není poprvé chtěl bych vás kolegyně poprosit aby jste je rádně potrestala. A byl bych nesmírně rád, kdyby bratři Kaulitzovi již nadále neseděli spolu, nejlépe každý na opačném konci třídy." Ředitelův hluboký hlas se nesl tichou třídou. "Budu se snažit pane řediteli vám vyhovět." Kuňkla třídní a ředitel odešel.
Díky tomu se ona mohla zase ponořit do svých myšlenek a nevnímat dění kolem, jako to dělala poslední dobou velice často.... "Slečno Klein nenamítáte tedy nic proti tomu ?" Zopakovala již po třetí svoji otázku, ale jak by ji ona mohla vůbec vnímat ? Byla právě v jiném světě... ve svém světě, kde ji nemohl nikdo jako jsou ty dvě individua otravovat život. "Tak slečno Klein vnímáte mě vůbec ?" Přistoupila k její lavici a zlostně se na ni upřela pohled. Ona zvedla svou stíženou hlavu myšlenkami a omluvně se na podívala. "Promiňte mohla by jste mi to zopakovat ?" Pronesla skoro šeptem. "Ptala jsem se vás, jestli vám nebude vadit, když se k vám do lavice posadí pan Kaulitz ?" Zavrtěla hlavou jako že ne, ale přitom uvnitř prosila ať to nedělá. Přeci si musela všimnou, že se tihle tři nesnesou natož aby spolu ještě seděli. "Dobrá tedy, když nic nenamítáte posadím k vám tady pana Kaulitze.... (chvíli se odmlčela jako kdyby sama ještě nebyla pořádně rozhodnutá, kdo z nich to bude) .....
By Makyna
Pozn. Autorky: mno tak jsme se od Wew nechala ukecat a dávám vám sem mojí první oficielně zveřejněnou ff… snad se bude líbit….







1000 Meere k poslechnutí !!!

30. října 2007 v 14:45 | wev |  novinky
Pro ty kdo nejsou přihlášeni v backstage!>>TADY<< si můžete poslechnout new song 1000 Meere. . . Mě se to zatím docela páčí,ale musím jí oposlouchat aby se mi líbila na 100 % .Jinak úplná tokiácká klasika: krásná písnička s velkolepym refrénem =o*

FR Super Pop

30. října 2007 v 14:42 | wev |  -Časopisy-